Protože panička nemůže moc chodit, tak pilujeme poslušnost a na zahradě překážky, u kterých nemusí moc chodit. Slalom už umím a běhám ho sám, dokonce jsem si ho sám našel a šel správně. A pokořil jsem ten nešťastný kruh. (29.8.2010)

 

Už toho mám opravdu dost. Zažádám si o okamžitou výměnu domácnosti. Byli jsme si dnes v pondělí (23.8) zaběhat na agility. No co se nestalo. Zrovna když mi to tak šlo. Panička byla úplně nadšená, jak se nám dařilo. Zaběhl jsem celou trať bez jediného zaváhání a i bez chyb. Šli jsme na další parkur a ona si udělá něco s nohou. Chytla se za lýtko a doběhali jsme. Myslela si, že to zakamufluje a že nepoznám, že mi dala tunel jen tak abych se zezačátku dostal hned na konec. Pak jsem šel běhat s tetou Ivetou, to bylo něco. Teta ví o čem to je a tak se nám běželo skvěle. Byl jsem jenom pomalejší, nevím, co teta zvládne, tak aby se nestrhala. Musím ji šetřit, když má tři kluky a Jimík je ďáblík. Snad se nám panička brzy uzdraví. Říkala tetám něco o svalu. Tak uvidíme. A to nás s Bípečkem přihlásila na dvoje závody. Ha ha ha. Ona má strach o nás, ale je to obráceně, abych ji pořád hlídal já a Bípeček to jistil.

 

Máme to těžko, hodně těžké. Už jsme to s Bípem probírali. Panička nám začala pracovat a pracuje dlouho, tak na nás nemá tolik času, kolik bychom si oba dva představovali. Když už s námi zajde na cvičák, tak se snažíme pracovat usilovně a dáváme to i hlasitě najevo. Ale zase na druhou stranu, ty procházky večer jsou taky skvělé. I když nám nic nedaruje zadarmo a každý kousek pamlsku si musíme zasloužit. Cvičíme nejen poslušnost, ale zkoušíme i věci z agility a děláme různé blbinky.  Jak říkám, nemáme to jednoduché. Ale panička se snaží, proto ji pořád vítáme, jako kdyby se vrátila po měsíční nepřítomnosti a ne po dni stráveném v práci. Jo a nebyli jsme letos ani na jednom táboře a to je moc smutné.

 

Máme novinu, Strýc Zdeňa s tetou Hankou si dovezli malou kelpií holčičku – Elinku (Aurelia Dai Muratori.) Je to moje neteř. Její maminkou je Breeze a to je moje sestra, Už jsem několikanásobný strýc. A když jsem ji viděl, hned se mi líbila. Tak jsme se museli pořádně seznámit. A to jak jinak než při průletu zahradou. Už jsme za ní byli několikrát a i Bípeček,  který štěňata nemusí a straní se jich, se nechal Elinkou očichat a omotala si ho hned kolem tlapky. Byli jsme se za ní podívat několikrát.a pokaždé to bylo skvělé. Ale co jsem viděl u tety Anetky, to mi vyrazilo dech a dokonce jsem na všechny zapomněl a ostatní mě hledali a mysleli, že jsem utekl. Ale já jsem seděl v koutě zahrady a pásl jsem taková strakatá malá zvířátka. Byla zavřená v kotcích a všechny jsem je uhlídal. Ani jeden se nepohl. Byla to nádhera. Pak říkali, že jsou to králíci. To je jedno ,co to je a jak se to jmenuje, ale bylo to krásné. Hned jsem je musel ukázat Bípovi i Elince. Bípa vůbec nezajímali. Nechápu to. Ani mě nenechal abych mu ukázal jak je hypnotizuji. A ještě nechápu, proč ze mě neměl radost Anetčin dědeček, vždyť  jsem tam jenom seděl a otáčel hlavou. Ale stejně to bylo skvělé odpoledne. Už se mi po Elince stýská a vidím, že paničce taky, tak určitě tetě a stýcovi brzo zavolá. A bude zase sranda.

 

Byl jsem  na závodech v Prostějově. Panička tam jela jako chůva Julinky a chtěla nasbírat nějaké zkušenosti. Sice mi nedovolili běhat. Byly tam prý moc těžké tratě. Ale užíval jsem si paničky sám pro sebe. Vzala kočárek, mě vysvobodila z domečku a chodili jsme na dlouhé procházky mezi poli. Bylo tam hodně míst ke zkoumání. Vždycky jsem přiběhl, zkontroloval, jestli jsou všichni v pořádku, podíval se, jestli Julinka spinká a zase odběhl pryč. Dokonce jsme si trošku pocvičilli, ale krásný den. Ale hlavně, měl jsem paničku sám pro sebe.

Přijela k nám návštěva. Myslel jsem, že přijede i s Dishem, ale Nikol přijela sama s Joyem. Závodili v Rose na Příluku a Joy na to, že je to kavalír, není tak špatný. A na závodech a na zkouškách to ostatním ukázal. Běhá mu to dobře. Jenom Bíp nemá ostatní psy moc rád. Budu mu muset domluvit. Nikomu neublíží, ale když jde k němu někdo hodně blízko, tak vrčí.

Amáme za sebou další závody, tentokrát v Blansku. Jeli jsme s Denisou, Atreyem a ještě i se Samem. V prvním běhu jsem trošku stávkoval. Já ten kruh opravdu moc nemusím. Ale ve druhém běhu, říkají tomu Jump a ty já mám rád, mě to pěkně zkazila panička. Byly tam pastičky a my jsme je s paničkou zvládli, byl jsem na sebe moc pyšný. Jenže konec už byl jednoduchý a tak to pěkně překombinovala a pěkně mi to ztížila a diskvalifikovala mě. Na její obranu říkám, že z toho byla hodně smutná. Bípeček zase doběhl všechno. Pomaličku, ale doběhl. Asi nesmí běhat moc často, pak ho to nebaví. To si myslím já.

Pořád chodíme a zlepšujeme agility. Teta Jana nám půjčila ze cvičáku skočku, panička sehnala slalom a tak se snažíme si hrát. A mě to baví.

 

Počasí se polepšilo, tak jsme zase začali chodit na stopy. Poprvé to byla sranda. Nemohl jsem si vzpomenout jak se stopuje. Než jsme na to přišel, tak byl konec stopičky. Ale panička to ocenila Prý proto, že byla první. Ale jak ji znám, bude to masakr. Nic mi neodpustí.

 

Povím vám novinku, panička nás přihlásila na závody. Nevěřil jsem. Ale když balila domeček, foťák a Davču a koninka, tak jsme s Bípem zjistili, že je to pravda. Předvedu se před lidma. Ukážu jim, že je na mě spoleh a jsem velký pes. Přijeli jsme do Kostelan. Hned jsem uviděl Ebinku a další cvičákové kamarády. Věděl jsem, že to bude skvělý den. Domeček nám rozdělala v hale, kde to vonělo koňmi a šli jsme se projít. Panička a Bíp něco řešili s paní rozhodčí, ta ho měřila, nevěděl jsem, jestli nemám jít zasáhnout. Naštěstí to nebylo potřeba. Byla to nakonec hodná teta. Přišla řada abych šel na parkur. Byly tam tunely, tak mě to lákalo a lákalo to tak moc, že jsem úplně zapomněl na paničku a začal běhat podle sebe. Zlobila se. Poznal jsme jí to na hlase, tak jsme se trošku umoudřil. Ale byla tem jedna sekvence, která se mi moc líbila. Lidi mi při ní tleskali, tak jsem si ji dal třikrát. Paní rozhodčí to taky ocenila dlouhým slovem – diskvalifikace. Bípeček doběhl. Pak byl druhý běh. Chtěl jsem do tunelu tak moc, že jsem přehlídl kladinu. Když mě tam panička nepustila, tak jsem se šel vzteky vyčurat. To mi taky nedovolila a odvedla mě nespravedlivě, znova zdůrazňuji že nespravedlivě, z parkuru. Zase disk. Bípeček zase doběhl a bez disku.

 

Je zima a pořád se toho nedá moc dělat. Cvičák máme rozbahněný nebo zmrzlý, tak moc neposloucháme a ani nekoušeme. Tak pořád s tetou Ivetou skáčeme a pořád paničce radí, jak mě zkrotit

 

Je únor. Ráno jsme nabrali do auta tetu Ivetu a Ryckinka a jeli do Olomouce. Podle batohu jsem poznal, že nejedeme cvičit, ale na výstavu. Byl jsem nejkrásnější a získal všechna ocenění. Teta Iveta fotila a  dostal jsem zase samé dobroty. Bípečkovi jsem dovezl celou kost. Hlídal jsem ji celou cestu v kufru a ani jsem se jí nedotkl. Ten měl radost.

 

Tak se panička dala dohromady a jezdíme skákat do haly do Holešova a občas do Valašského Meziříčí. Tam se mi to líbí víc, je tam spousta prostoru a můžeme s Bípem a kamarády běhat po venku. Už jsem se polepšil a skáču víc jak jednu skokovku.  Trápili jsme se s paničkou na odložení před překážkami. Ona nepochopí, že se tu jeden těší, že ukáže co umí. Je to boj kdo z koho a musím říct, že prohrávám. Chce po mě abych přemýšlel. Já přemýšlím, ale jinak než chce ona.

 

Letošní rok jsme začali velmi zvláštně. Panička dala Bípečkovi nějaký prášek a on spal celou noc. Seděli jsme u něj oba a já jsem si občas do něj šťouchnul a když jsem zjistil, že dýchá, tak jsem šel zase pozorovat ta barevná světla, která lítala po obloze. Pak mi panička řekla a já jsme si i vzpomněl, že měl petardu pod bříškem a moc se bojí, když se střílí. Panička se mi taky fláká, chodí pořád s těmi dřevěnými klacky. Tak nic neděláme.